Ne pravda, ale peníze vítězí.

Historicky první volba prezidenta České republiky a kolik emocí vzbudila. Tím tradičním kolbištěm pro souboj politiků jsou pochopitelně televizní debaty, ve kterých proti sobě nastupují už několik týdnů borci, kteří zastupují různě silná a různě zkušená mužstva. Každý z hráčů má velice rozdílné výchozí podmínky a stejně jako ve sportu i zde mají velký podíl na úspěchu sponzoři. Není třeba připomínat, že málokterý sponzor bere svůj vklad do sportovce nezištně, takže je to taková řekněme tomu investice, kterou může mužstvo např. formou reklamy do určité míry kompenzovat. Sledovanost těchto zápasů/pořadů jistě překonává rekordy, které kromě sportovních přenosů z různých mezinárodních utkání, udržují především převzaté modely od „staň se milionářem až po Česko hledá talent“. U těchto pořadů mne vždy fascinovalo, jak zdánlivý vítěz strhne pozornost diváků natolik, že opravdového vítěze, který bere výhru o několik řádů vyšší, zmíní většinou jen malým písmem v závěrečných titulcích. Nechci tady rozvíjet žádnou další konspirační teorii o skrytých zájmech, jen se chci lehce dotknout toho, co tato „prezidentská volba“ postrádá. Tím je důstojnost, kterou si tento úřad v důsledku žádá především.

Říkáme si „sportovní národ“ a například náš nejúspěšnější hokejista Jaromír Jágr své fanoušky dokonce oslovuje „hokejová rodino“, což si nyní bez dovolení vypůjčím. Takže „hokejová rodino“ teď jsme ve finále. Ze všech devíti borců zbyly jen dva. Ten jeden byl favoritem už na počátku „soutěže“, ten druhý není až takovým překvapením, nic méně zvolil dobrou taktiku a teď už jen s očekáváním sledujeme, jestli nepřepálil začátek a bude mít dost sil ve finiši. Oba dva borci se vrcholovému sportu věnují celou svojí kariéru, i když nutno dodat, že jeden z nich dlouhá léta hostoval v zahraničním týmu, což mu v důsledku může uškodit protože není zvyklý na menší hřiště a poněkud rozvolněná pravidla. Fauly se u nás netrestají takřka vůbec a doping je nutným prostředkem pro uspokojení náročného diváka, jenž si žádá výkony. V této hře u nás není neobvyklé, že rozhodčí oblékne dres toho, kdo projeví větší zájem o zajímavější výsledek což kolikrát působí zmatek nejen mezi hráči ale hlavně v divákovi. Pokud vás tento sport opravdu zajímá, musíte ho brát jako netradiční ale rozhodně inovativní prvek. Tento sport je zajímavý především proto, že není úplně jasné v čem se soutěží, jisté je vlastně jedině to, že cílem je vítězství. Dav v přímém televizním přenosu burácí, skanduje, provolává hesla a borci vyhecovaní davem, který chce vidět krev, vytahují trumfy pečlivě schované a připravené na rozhodující chvíle ve finálových soubojích. Už v tuto chvíli je to neskutečná bitva a to jsme ještě před finálem. Napětí roste takže jsme svědky slovního napadání. Jeden borec druhého označuje za geneticky nezpůsobilého hrát tuto hru a druhý prvního za podvodníka který nikdy nehrál fair-play. Dav hřímá, skanduje a dál hlasitě adoruje svého kandidáta, provolávajíce jeho jméno.

Sám se tady u psaní tohoto přirovnání musím smát ale je to opravdu tak směšné? Opravdu chceme aby se vítězem stal ten, který pošpiní svého soka tak, že nevyhnutelně s rukama zaneřáděnýma od těch sraček bude brát do rukou pohár pro vítěze? Ano jsem rád, že tady a teď máme možnost podílet se na rozhodnutí kdo nás bude v nejbližších letech reprezentovat na té nejvyšší diplomatické úrovni, ale trápí mne, že už teď se trochu stydím za nedůstojný průběh tohoto zápasu, kde jeden z hráčů už tolikrát podezřelý z dopingu sráží svého protihráče nesportovními zákroky k mediální podlaze a s vítězným úsměvem přijímá ovace z ochozů od krvelačného, podplaceného plebsu. Může to teď vyznít tak, že ve vítězství pana Karla Schwarzenberga nevěřím. Skutečnost je pro mě ale mnohem horší, já totiž nevěřím v nás jako vyzrálou, demokratickou společnost. Zatím je to souboj nebo přesněji řečeno mediální přetahovaná. Média mají nevděčnou úlohu protože v tuto chvíli by sama měla fungovat nezaujatě ale je to vůbec možné, když i novinář je také jenom člověk? Nemluvě o tom, že veškerá periodika mají soukromého majitele. Tuto otázku už nejsem vůbec schopen vyřešit, ale i novinář – volič má svou paměť, ve které je jistě uložena vzpomínka na chování Miloše Zemana vůči nenechavým novinářům z dob jeho politického působení. Opravdu to opět chceme? Je vůbec možné, že se Miloš zeman dostal do druhého kola prezidentských voleb? Kdo ho volil v prvním kole a kdo ho bude volit v kole druhém? Copak je opravdu tak snadné přesvědčit voličskou většinu o své politické korektnosti, obzvlášť když jako stát musíme přihlížet důsledkům mafiánského vládnutí tandemu Zeman/Klaus, kdy při rozdělování státního majetku a vlivu vytvářeli podmínky pro tunelování a v konečném důsledku i vraždy?

Musím připustit, že většina lidí, které mám na svém profilu jedné nejmenované sociální sítě, o těchto okolnostech samozřejmě povědomí má, takže necítím potřebu v tomto nadále agitovat, ale i těch pár, kteří pochybují nebo dokonce sami propagují Miloše Zemana, nechápu. Vždyť i k nim se museli dostat příspěvky jako jsou například video od Jana Urbana, Milošku žaluj:

Milošku žaluj:

Nebo dokument české televize na motivy knihy Erika Taberyho Vládneme, nerušit:

Vládneme, nerušit:

Bohužel. Ta největší voličská základna se na sociálních sítích nevyskytuje, takže se k nim tyto informace jen těžko dostanou a s tím se v týmu Miloše Zemana určitě počítá. Jeho (jejich) strategie je jasná a evidentní, mířit na ty nejnižší pudy, oslovovat nevzdělanou většinu odkázanou na pasivní média, populisticky zneužívat a překrucovat celospolečensky choulostivá témata, jako jsou například Benešovy dekrety. I v této otázce se projevil Miloš Zeman jako názorově nekonzistentní populista, když opět v tandemu s Václavem Klausem v duchu opoziční smlouvy svorně tvrdí, že postoj Karla Schwarzenberga k Benešovým dekretům je nepřijatelný, přičemž ve své předchozí politické kariéře tvrdili totéž.

Na prezidentské standartě je historické heslo, které se ve funkčním období Václava Klause stalo frází. Heslo pravda vítězí se na prezidentskou vlajku dostalo z dopisů Jana Husa a snad původní význam onoho hesla byl údajně „pravda páně vítězí“. Ať tak či onak, nejen ono historické heslo ale i prezidentský úřad sám vyžaduje odpovědnost nejen světskou, duchovní ale i historickou. Ač se sám stavím velmi kriticky k současnému politickému zřízení, které je nepřesně označováno jako demokratické, samotný úřad hlavy státu nezpochybňuji, ba právě naopak. Karel Schwarzenberg je více spjatý s Českem než kdekterý Čech za ryzího Čecha všeobecně vnímaný. Jeho sepjetí je, bylo a věřím, že i nadále bude, umocněno rodovou kontinuitou. Před lety jsem slyšel rozhovor s Karlem Schwarzenbergem v Českém rozhlase, kdy vysvětloval svůj stav majitele rodinných panství a popsal svoji roli jako správce jemu svěřeného majetku. A stejně tak věřím, že to Karel Schwarzenberg bude cítit ve vztahu k úřadu prezidenta republiky. Bylo by toho hodně, co bych ještě mohl psát, ale cítím, že méně je někdy více a proto: věřím Karlu Schwarzenbergovi, budu ho volit a doufám, že se mu podaří navázat na práci Václava Havla.

Rubriky: blog | Napsat komentář

Zdevastované Lázně Kyselka.

Poprvé jsem navštívil Lázně Kyselka přibližně v roce 2006 a přiznám se, že důvodem mé návštevy bylo ukojení mé potřeby nasávat atmosféru starých budov. S mojí tehdejší přítelkyní (fotografkou) Bárou jsme nasávali inspiraci v každém koutě. Kam jsem se podíval a ona namířila objektiv fotoaparátu, tam nás vždy překvapila zajímavá a přirozená kompozice s neopakovatelnou atmosférou. Uvnitř onoho komplexu budov se cítíte jako ve vraku luxusního zaoceánského parníku. Tušíte slávu a luxus, ale vidíte zmar a pomíjení. Přiznám se, že jsem byl tenkrát více „zážitkovým turistou“, toužícím po emočním dobrodružství, než reálně uvažujícím člověkem, chápajícím všechny souvislosti. Díky osobní zkušenosti z detailní prohlídky komplexu budov Lázní Kyselka, jsem byl později mnohem citlivější na informace týkající se důvodů, díky nímž se toto kdysi honosné a jistě i reprezentativní místo naší země stalo kulisou napínavého thrilleru s názvem „polistopadova restituce a privatizace statniho majetku“.

Když jsem byl osloven iniciativou za záchranu Lázní Kyselka ke spolupráci, nejdříve jsem byl nadšený, ale posléze mi jejich plán nepřišel dostatečně průbojný. S iniciativou jsem byl stále v kontaktu rozhodl jsem se nakonec podpořit ji parodickou, ironizující videomontáží, ve které jsem použil notoricky známé reklamní spoty z dílny Petra Čtvrtníčka, v nichž ústřední postavu propagující minerální vodu Mattoni ztvárňuje Jan Kraus. Přiznám se, že jsem na moment zaváhal, protože Jan Kraus je jedním z mála umělců, kterého si vážím za jeho neutuchající potřebu „zlobit“ mocipány. Stejně tak se přiznám, že jeho „chytrá drzost“ mi v jeho věku do jisté míry imponuje, protože většina jeho vrstevníků už jen remcá doma v bačkorách. Jan Kraus se k události (zatím) nevyjádřil, což na jednu stranu chápu a respektuji, na druhou stranu nezastírám, že právě jeho podpora, v jeho pozici mediální tváře značky Mattoni by Lázním Kyselka jistě pomohla nemalou měrou.

Ten kdo se ovšem ozval, byl tiskový mluvčí KMV (bývalý agent StB) Michal Donath s prohlášením, že „Videospot Romana Týce by v civilizovaných zemích považovali za něco nepřijatelného. Na této úrovni KMV komunikovat nikdy nebudou. Hrubosti a vulgarity do podnikání KMV totiž nepatří.” Což s ohledem na příslušnost pana Donatha k StB, okolnostem a stavu budov Lázní Kyselka zní opravdu spíš jako vtip než jako oficiální prohlášení. Úmyslně jsem v závěrečném textu použil slovo „vandrák“, které jsem si vypůjčil z pořadu „show Jana Krause“, kde se nad tímto označením z úst rapera Rytmuse, sám Jan Kraus pozastavoval. Vandrák, zní pořád lépe než přivandrovalec, což už i pro mne má určitou, řekněme nacionální pachuť. To že pan Donath dál v jeho prohlášení přirovnává můj spot parodující reklamu firmy Mattoni ke krádeži, svědčí jen o tom, že firma pravděpodobně šetří na právních konzultacích, nebo pan Donath rozjel absolutní freestyle. Jistý jsem si tím, že pan Donath rozhodně nikdy neviděl žádný díl kultovního pořadu „Česká soda“, nebo nepochopil podstatu Haškova Švejka a jestli mám chápat větu „společnost Karlovarské minerální vody (KMV) podniká právní kroky proti Romanu Týcovi” jako vyhrožování soudem, potom se máme všichni opět na co těšit, protože soudit autora za jeho dílo, je pro jakéhokoliv autora ta nejhlubší poklona, a důkaz že trefil do černého. Už to jak důsledně se KMV snaží odstranit videospot ze všech oficiálních serverů je smutná realita. Smutnějším je faktem je, že se jim to takřka stoprocentně daří, včetně zpravodajských serverů.

Důvod proč můj videospot vznikl je jasný. Vyprovokovat kritizovaného (KMV) k reakci, upozornit na problém a vtáhnout obyvatele této země do aktivní diskuse. Cílem by mělo být, aby firma KMV pochopila, že Mattoni není značka, ale především jméno člověka, po jehož odkazu šlapou. Dohadovat se o tom, čí je a není kde který dům z komplexu Lázní Kyselka nemá v tomto zoufalém stavu budov už místo, ale především to je nestrategické jednání od firmy která se už léta staví do pozice patrona například českého filmu a kultury vůbec. Veškeré snahy a investice do značky Mattoni za několik posledních let vyjdou vniveč, pokud se celý národ bude bavit o tom, jak nějaký „vandrák“ z Itálie zneužívá jména Heinricha Mattoni, dojí pramen a veškeré zisky vyváží ze země pryč aniž by nainvestoval to nejnutnější na záchranu historických budov, které by tu měly stát i v době, kdy se „vandrák“ rozhodne jít podnikat jinam, a to vyprázdněné jméno Mattoni prodá třeba někomu, kdo bude cítit základní úctu k dílu člověka, jehož jménem vydělal miliardy korun. Sama firma KMV by měla usilovat o záchranu Lázní kyselka i kdyby jí tam nepatřil ani centimetr čtvereční. Vlastnit znamená mít odpovědnost. Zachraňte Lázně Kyselka.

Rubriky: blog | Napsat komentář

Jen ať tam shnijou a Putin s nima.

Každý by ode mne, jakožto zhrzeného, systémem nedoceněného, „mnoho (31) dlouhých“ dnů vězněného, aktivistického umělce očekával, že budu vykřikovat „pusťte je, jsou to ženy, matky, umělkyně, vždyť nic neprovedly“ ale nebudu. Naopak budu tvrdit, že jejich uvěznění je v pořádku, a není nic lepšího pro nás všechny, než to, že tyto ženy sedí a evidentně sedět budou. Není to ironie, myslím to naprosto vážně. Není snadné to tolikrát opakované „sedět“, což se nepravidelně doslýcháme i z vazby od Davida Ratha, jenže v případě Pussy Riot je „sedět“ mnohem náročnější. Jen si zkuste sami představit: člověk je sám, sám se sebou a donekonečna přemýšlí, ne o tom jak se z toho vykroutit, tak jako David Rath, ale jestli postoj, který zastává, za který tam skončil někým tam venku pohne. Ano je to v pořádku, že Pussy Riot sedí v base, a jen naivní člověk si myslí, že tito lidé sedí v kriminálech pro to, aby byli potrestáni. Ten koho systém takto trestá je samotná společnost, je to každý z vás, a hledá si pro svá zoufalá rozhodnutí oporu v zákonech, které sám tvoří. Co ve skutečnosti Pussy Riot spáchaly? Spáchaly vzdor, který žádný autoritářský systém neodpouští. Nedávno jsem se vyjadřoval v rozhovoru pro ruské vysílání Svobodné Evropy k zatčení Pussy Riot u kterého mi došlo, jak málo vím o současném stavu Ruské společnosti, a nemyslím tím politické směřování země, ale kulturní a společenskou atmosféru vůbec. Je dobře, že jsou Pussy Riot v base, nejen že se díky tomu Rusko samo dozví jak na tom je, ale i my ostatní můžeme lépe zaostřit na zemi, která je geograficky sice o trochu „dál“ než před dvaceti lety, ale politicky nabrala podobný kurz jako celá tehdejší Evropa. Gratuluji Pussy Riot, a věřím, že jejich modlitba bude znít minimálně tak dlouho, jak dlouho je tamní „ochránci“ klidu, pořádku a „tradičních hodnot“ budou držet pod zámkem. Za normálních okolností beru současné ruské aktivistické umění pro jeho jistou surovost s rezervou, na druhou stranu jsem si vědom právě té omezené možnosti vnímat stav tamní společnosti, a proto chápu a respektuji poněkud agresivnější formu, která je ruskému aktivistickému umění vlastní. Toto jistě platí například u skupiny Voina, ale rozhodně to nemohu říci o skupině Pussy Riot, jejichž projev je mnohem sofistikovanější, fyzicky nedestruktivní. Pussy Riot patří do Ruského kriminálu, už pro to, že ruské kriminály vznikaly pro lidi, jako jsou členky kapely Pussy Riot a proto, „jen ať tam shnijou a Putin s nima“.

Rubriky: blog | Napsat komentář

Čurda nebo Sabina, my jsme jedna rodina!

Prvních pár dní co jsem byl venku z vězení se mně kdekdo ptal na dojmy a zážitky, jako kdybych se vrátil z jeskyně, ze které se už dlouhá léta nikdo nevrátil. Prvních několik týdnů nešlo souvisle odpovídat, nešlo prostě skládat věty, protože ani ty všechny dojmy nešly v tak krátkém období vstřebat. Bylo to jako stahování mnoha dat naráz, a nemáte čas si je řadit do složek, tak je prostě hrnete na plochu, což má za následek, že máte plochu plnou neúplně pojmenovaných složek a každou musíte znovu prohlédnout, pojmenovat a zařadit. Jeden z vězňů se se mnou podělil o svoji zkušenost z prvního výkonu trestu, a možná je to i stará muklovská pravda: „jak dlouho sedíš, tak dlouho se z toho venku vzpamatováváš“. Ten člověk měl pravdu. Teprve až teď dokažu relativně střízlivě posoudit celou tu událost, tu měsíční anabázi, která měla být úředně trestem, ale byla spíše exkurzí do světa odvržených.

Prvních pár dní na samotce jsem měl dost času a mentálního prostoru na to, abych se s nastalou skutečností vypořádal. Sám sobě jsem se zodpovídal. Sám sobě jsem musel odargumentovat proč jsem na cele 2×5 metrů se zamřížovaným oknem u stropu, bez teplé vody a se záchodem v rohu. Ptal jsem se sám sebe, jestli to bylo opravdu nevyhnutelné, zda to bylo jediné řešení v situaci, která zdaleka nebyla tak životně vyhrocená, jako u mnohých, kteří na těchto celách byli přede mnou za mnohem tužších režimů? Procházel jsem se tam a zpět, někdy opřen hlavou o zeď, jindy zase zády o topení. Na cele zbyl kousek mýdla po vězni přede mnou, pomačkaná pet láhev s vodou na topení mi zajišťovala litr a půl teplé vody na večerní hygienu. Věřte mi, že v tu chvíli jsem nepotřeboval víc. Smál tomu už tam, jak málo stačí, aby si člověk vážil toho co má venku na svobodě. Náhle bez mobilního telefonu, bez internetu, televize, hodin a novin. Sám, sám se sebou.

Skupina Ztohoven není uměleckou skupinou klasického akademického typu. Skupina se neskládá ze spolužáků, stoupence skupiny dokonce nepojí ani stejné politické přesvědčení, nebo snad nějaký skupinový program. Ztohoven je spíše jakousi platformou, prostředím pro živelnost, pro myšlenkovou ale i fyzickou nespoutanost, možná je podhoubím pro avantgardu, snad. Každý, kdo skupinou kdy prošel, jistě potvrdí, že schůze nebývají nic příjemného, dalo by se říci, že z pohledu z venčí můžeme působit jako smečka divokých psů, kteří na sebe křížem štěkají a člověk má dojem, že se každou chvíli strhne rvačka. K pnutí dochází přirozeně. Co by člověk taky čekal, když proti sobě stojí ultralevicový aktivista s režisérem rapových klipů, antropolog proti malíři akademikovi, nebo snad streetartový umělec s kořeny v graffiti studující sochu na umprum proti studentovi práv? To co skupinu dělá jedinečnou jí zároveň ničí. To proč takhle ve stručnosti popisuji skupinu Ztohoven, je proto, abych v jednoduchosti vysvětlil, jak snadné vlastně bylo, a možná i stále jednoduché je, aby skupinu infiltroval někdo, jehož záměry nemusí být bohulibé a důvody spolupráce mohou mít například zištný nebo i jiný původ.

Přesně si pamatuji moment, kdy jsem se v myšlenkách na cele prohrabal až k onomu momentu, kdy celá tahle anabáze s vyšetřováním a následným obviněním v kauze “semafory” začala. Každému, kupodivu včetně mě, bylo od počátku jasné, že výměna skleněných čoček v semaforech za skla jiná než předepsaná může být problém. Myslím, že to bylo patrné i z videa publikovaného na internetu, ve kterém mám kryté oči černou páskou. Nemyslel jsem si, že by to policii zabránilo mne dohledat, jen jsem se naivně domníval, že díky tomu nebude možné mi celou věc prokázat. Teď už vím, že se moc dívám na americké filmy, protože k prokázání viny stačí méňe, než by si chtěl kdekterý volnomyšlenkář připustit. Nicméně i tak bylo pro mne překvapením, že jsem jednoho dne byl předvolán k podání vysvětlení ve věci “Podezření ze spáchání trestného činu veřejného ohrožení”. Několik týdnů předtím jsem byl spolu s ostatními ze skupiny Ztohoven vyslýchán, pro změnu ve věci “šíření poplašné zprávy”, ale přímou souvislost jsem si odmítal připustit. Težko se mi o tom dnes píše, a stejně tak těžko se mi tenkrát četlo udání od jednoho z lidí, od kterého bych to čekal nejméně. Pravděpodobně v době výslechu netušil fakt, že každý obviněný, má po uzavření vyšetřování právo nahlédnout do spisu. Výpověď Jana Kalába, respektovaného sprejera, vystudovaného na Akademii mi vzala iluzi přátelství, iluzi uvědomělého kolektivního vzdoru, iluzi že žijeme v době, kdy už se neudává… protože proč taky. Je to zvláštní, ležel jsem na samotce, na cele na Pankráci a místo toho abych vzpomínal na svojí přítelkyni, na mé blízké, vzpomínal jsem na svého Jidáše a v duchu jsem se opět ptal, jako už tolikrát předtím: proč? Vždyť člověk, který se pohyboval na graffiti scéně tolik let, musí vědět, že pseudonym má člověka chránit před eventuální represí. On musí přeci vědět, že pravé jméno Banksyho nezná svět proto, že všichni ctí nepsaná pravidla streetartu. Kdo ví, co si Kaláb opravdu o celé záležitosti myslel v době, kdy jsem byl na Pankráci. Kdo ví, co prožíval Čurda celé ty tři roky do konce války? Kdo ví, jak bylo Karlu Sabinovi, když sám před sebou obhajoval své konfidenství? To se už nikdy nedozvím, ale hezký život to určitě nebyl. Jane Kalábe, neodpuštím ti, protože mne ani o odpuštění nežádáš. Svého udání nelituješ, tak jako já nelituji samotné výměny sklíček v semaforech. Nebýt Jidáše nebylo by Krista na kříži, nebýt Tebe nebyl bych o svém konání tolik přesvědčený jako nyní jsem. Díky.

Rubriky: blog | Napsat komentář

Po návratu z vězení.

Po návratu z vězení jsem s hrůzou zjistil, že se z mého občanského postoje stala jakási reality show. Vytvořil jsem vlnu, kterou chtěl kdekdo sjíždět, kdekdo na mojí osobu měl jasný názor, a nejvíce ti které jsem v životě neviděl. Když jsem sledoval media, uvědomil jsem si, že se nevyhnu tomu mít vlastní komunikační portál, který nebude podléhat cenzuře, nebo snad subjektivnímu výběru toho, co jsem řekl. Jsem vizuální umělec, takže psané slovo není forma sdělení, která by mi byla vlastní, ale bohužel žijeme v multimediálním světě, takže i já nebudu trucovat u obrázků a budu slovy komentovat to, co jinde bylo popsáno jednostranně. Teď se budu prokousávat administračním systémem a doufám, že mne ta technická stránka neodradí a budu moci tady co nejdříve publikovat mé reakce, názory, postoje ale i zkušenosti ze života s flastrem.

Rubriky: blog | Napsat komentář