Historicky první volba prezidenta České republiky a kolik emocí vzbudila. Tím tradičním kolbištěm pro souboj politiků jsou pochopitelně televizní debaty, ve kterých proti sobě nastupují už několik týdnů borci, kteří zastupují různě silná a různě zkušená mužstva. Každý z hráčů má velice rozdílné výchozí podmínky a stejně jako ve sportu i zde mají velký podíl na úspěchu sponzoři. Není třeba připomínat, že málokterý sponzor bere svůj vklad do sportovce nezištně, takže je to taková řekněme tomu investice, kterou může mužstvo např. formou reklamy do určité míry kompenzovat. Sledovanost těchto zápasů/pořadů jistě překonává rekordy, které kromě sportovních přenosů z různých mezinárodních utkání, udržují především převzaté modely od „staň se milionářem až po Česko hledá talent“. U těchto pořadů mne vždy fascinovalo, jak zdánlivý vítěz strhne pozornost diváků natolik, že opravdového vítěze, který bere výhru o několik řádů vyšší, zmíní většinou jen malým písmem v závěrečných titulcích. Nechci tady rozvíjet žádnou další konspirační teorii o skrytých zájmech, jen se chci lehce dotknout toho, co tato „prezidentská volba“ postrádá. Tím je důstojnost, kterou si tento úřad v důsledku žádá především.
Říkáme si „sportovní národ“ a například náš nejúspěšnější hokejista Jaromír Jágr své fanoušky dokonce oslovuje „hokejová rodino“, což si nyní bez dovolení vypůjčím. Takže „hokejová rodino“ teď jsme ve finále. Ze všech devíti borců zbyly jen dva. Ten jeden byl favoritem už na počátku „soutěže“, ten druhý není až takovým překvapením, nic méně zvolil dobrou taktiku a teď už jen s očekáváním sledujeme, jestli nepřepálil začátek a bude mít dost sil ve finiši. Oba dva borci se vrcholovému sportu věnují celou svojí kariéru, i když nutno dodat, že jeden z nich dlouhá léta hostoval v zahraničním týmu, což mu v důsledku může uškodit protože není zvyklý na menší hřiště a poněkud rozvolněná pravidla. Fauly se u nás netrestají takřka vůbec a doping je nutným prostředkem pro uspokojení náročného diváka, jenž si žádá výkony. V této hře u nás není neobvyklé, že rozhodčí oblékne dres toho, kdo projeví větší zájem o zajímavější výsledek což kolikrát působí zmatek nejen mezi hráči ale hlavně v divákovi. Pokud vás tento sport opravdu zajímá, musíte ho brát jako netradiční ale rozhodně inovativní prvek. Tento sport je zajímavý především proto, že není úplně jasné v čem se soutěží, jisté je vlastně jedině to, že cílem je vítězství. Dav v přímém televizním přenosu burácí, skanduje, provolává hesla a borci vyhecovaní davem, který chce vidět krev, vytahují trumfy pečlivě schované a připravené na rozhodující chvíle ve finálových soubojích. Už v tuto chvíli je to neskutečná bitva a to jsme ještě před finálem. Napětí roste takže jsme svědky slovního napadání. Jeden borec druhého označuje za geneticky nezpůsobilého hrát tuto hru a druhý prvního za podvodníka který nikdy nehrál fair-play. Dav hřímá, skanduje a dál hlasitě adoruje svého kandidáta, provolávajíce jeho jméno.
Sám se tady u psaní tohoto přirovnání musím smát ale je to opravdu tak směšné? Opravdu chceme aby se vítězem stal ten, který pošpiní svého soka tak, že nevyhnutelně s rukama zaneřáděnýma od těch sraček bude brát do rukou pohár pro vítěze? Ano jsem rád, že tady a teď máme možnost podílet se na rozhodnutí kdo nás bude v nejbližších letech reprezentovat na té nejvyšší diplomatické úrovni, ale trápí mne, že už teď se trochu stydím za nedůstojný průběh tohoto zápasu, kde jeden z hráčů už tolikrát podezřelý z dopingu sráží svého protihráče nesportovními zákroky k mediální podlaze a s vítězným úsměvem přijímá ovace z ochozů od krvelačného, podplaceného plebsu. Může to teď vyznít tak, že ve vítězství pana Karla Schwarzenberga nevěřím. Skutečnost je pro mě ale mnohem horší, já totiž nevěřím v nás jako vyzrálou, demokratickou společnost. Zatím je to souboj nebo přesněji řečeno mediální přetahovaná. Média mají nevděčnou úlohu protože v tuto chvíli by sama měla fungovat nezaujatě ale je to vůbec možné, když i novinář je také jenom člověk? Nemluvě o tom, že veškerá periodika mají soukromého majitele. Tuto otázku už nejsem vůbec schopen vyřešit, ale i novinář – volič má svou paměť, ve které je jistě uložena vzpomínka na chování Miloše Zemana vůči nenechavým novinářům z dob jeho politického působení. Opravdu to opět chceme? Je vůbec možné, že se Miloš zeman dostal do druhého kola prezidentských voleb? Kdo ho volil v prvním kole a kdo ho bude volit v kole druhém? Copak je opravdu tak snadné přesvědčit voličskou většinu o své politické korektnosti, obzvlášť když jako stát musíme přihlížet důsledkům mafiánského vládnutí tandemu Zeman/Klaus, kdy při rozdělování státního majetku a vlivu vytvářeli podmínky pro tunelování a v konečném důsledku i vraždy?
Musím připustit, že většina lidí, které mám na svém profilu jedné nejmenované sociální sítě, o těchto okolnostech samozřejmě povědomí má, takže necítím potřebu v tomto nadále agitovat, ale i těch pár, kteří pochybují nebo dokonce sami propagují Miloše Zemana, nechápu. Vždyť i k nim se museli dostat příspěvky jako jsou například video od Jana Urbana, Milošku žaluj:
Milošku žaluj:
Nebo dokument české televize na motivy knihy Erika Taberyho Vládneme, nerušit:
Vládneme, nerušit:
Bohužel. Ta největší voličská základna se na sociálních sítích nevyskytuje, takže se k nim tyto informace jen těžko dostanou a s tím se v týmu Miloše Zemana určitě počítá. Jeho (jejich) strategie je jasná a evidentní, mířit na ty nejnižší pudy, oslovovat nevzdělanou většinu odkázanou na pasivní média, populisticky zneužívat a překrucovat celospolečensky choulostivá témata, jako jsou například Benešovy dekrety. I v této otázce se projevil Miloš Zeman jako názorově nekonzistentní populista, když opět v tandemu s Václavem Klausem v duchu opoziční smlouvy svorně tvrdí, že postoj Karla Schwarzenberga k Benešovým dekretům je nepřijatelný, přičemž ve své předchozí politické kariéře tvrdili totéž.
Na prezidentské standartě je historické heslo, které se ve funkčním období Václava Klause stalo frází. Heslo pravda vítězí se na prezidentskou vlajku dostalo z dopisů Jana Husa a snad původní význam onoho hesla byl údajně „pravda páně vítězí“. Ať tak či onak, nejen ono historické heslo ale i prezidentský úřad sám vyžaduje odpovědnost nejen světskou, duchovní ale i historickou. Ač se sám stavím velmi kriticky k současnému politickému zřízení, které je nepřesně označováno jako demokratické, samotný úřad hlavy státu nezpochybňuji, ba právě naopak. Karel Schwarzenberg je více spjatý s Českem než kdekterý Čech za ryzího Čecha všeobecně vnímaný. Jeho sepjetí je, bylo a věřím, že i nadále bude, umocněno rodovou kontinuitou. Před lety jsem slyšel rozhovor s Karlem Schwarzenbergem v Českém rozhlase, kdy vysvětloval svůj stav majitele rodinných panství a popsal svoji roli jako správce jemu svěřeného majetku. A stejně tak věřím, že to Karel Schwarzenberg bude cítit ve vztahu k úřadu prezidenta republiky. Bylo by toho hodně, co bych ještě mohl psát, ale cítím, že méně je někdy více a proto: věřím Karlu Schwarzenbergovi, budu ho volit a doufám, že se mu podaří navázat na práci Václava Havla.
